Norsko je hezký

Stopy po prvním lidském osídlení archeologové dávají do souvislosti s kulturou zvanou Ahrensburgien (pojmenovanou po vesnici Ahrensburg, ležící 25 km severovýchodně od Hamburku, v německém státě Šlesvicko-Holštýnsko). Tato kultura je lokalizována do severoevropských nížin v období 9. – 7. tisíc let př. n. l. Příslušníci této kultury byly především lovci sobů, kteří žili ve stanech, nebo mírně zahloubených chatách. Užívali štípané hroty s řapíkem, oštěpy a luky. Tyto nejstarší stopy lidského osídlení v Norsku se nacházejí podél pobřeží, kde se po poslední době ledové, mezi léty 11 000 a 8 000 př. n. l., stáhl ledovec.  

K nejcennějším nálezům patří ty z doby okolo 5000 př. n. l., ze severu Norska, z Finnmarku, zejména z obce Alta, kde byly objeveny pozoruhodné skalní rytiny, znázorňující především lov (dnes součást Světového dědictví UNESCO). Archeologové v souvislosti s těmito nálezy někdy hovoří o kultuře Komsa. Druhé centrum nálezů z této doby se nachází na jihozápadě země, v Rogalandu (kultura Fosna). Velká vzdálenost těchto nálezů vedla dlouho k přesvědčení, že šlo o dvě různé kultury, to však bývá od 70. let 20. století zpochybňováno. Dnes většina historiků předpokládá, že jižní centrum bylo starší a sever byl z tohoto centra osídlen, pochodem po pobřeží. Nálezy z Alty jsou nejrozsáhlejšími skalními kresbami v celé Skandinávii. Prozrazují, že místní obyvatelé doby kamenné byli především lovci a rybáři.

Mezi lety 3000 až 2500 př. n. l. dorazili do východního Norska noví osadníci, řazení k tzv. kultuře se šňůrovou keramikou. Byli to indoevropští zemědělci, kteří již pěstovali obilí a chovali krávy a ovce. Lov a rybolov se stal u nich až sekundárním zdrojem obživy. Od roku 1500 př. n. l. jsou zaznamenány stopy po užití bronzu, ovšem bronzové nástroje se zřejmě omezovaly jen na náčelníky. Na skalních rytinách se objevují nové motivy, především sluneční kotouč, který byl patrně uctíván. Výrazným motivem jsou také lodě, zejména typu hjortspring. Také vztyčené kamenné monumenty jsou uspořádány do tvaru, který připomíná loď.

Na počátku doby železné (posledních 500 let před naším letopočtem) došlo zřejmě k populační krizi, neboť archeologové nacházejí jen málo pozůstatků. Oživení nastalo zhruba po začátku našeho letopočtu, kdy se obyvatelé Norska dostali do kontaktu s římskou Galií. Bylo nalezeno asi 70 římských bronzových kotlů, často používaných jako pohřební urny.

Z kontinentu se také do Norska dostalo patrně runové písmo. Nejstarší známý norský runový nápis pochází ze 3. století. K nejstarším užívaným slovům patří „vik“ označující fjord či záliv. Právě toto slovo se stalo také kořenem pojmu Viking. O Vikinzích historici hovoří od 8. století, kdy začaly jejich výboje. Za mezník je obvykle pokládáno vikingské přepadení kláštera v Lindisfarne na severovýchodě Anglie v roce 793. Vikingové pak pronikli takřka do všech částí Evropy a také na pobřeží dnešní Kanady. Vikingové z území dnešního Norska byli nejvíce aktivní na britských ostrovech a východních ostrovech Severní Ameriky. Dnešní irská města Dublin, Limerick a Waterford byla založena právě osadníky z Norska. Norští Vikingové v 9. století osídlili také Faerské ostrovy, Orkneje a Island. Roku 985 založili první osady v Grónsku.

V norském národním povědomí je klíčovým rok 872, kdy Harald I. Krásnovlasý, po bitvě u Hafrsfjordu (nedaleko Stavangeru), jako první sjednotil většinu norského území a stal se prvním norským králem. Centrum Haraldovy říše bylo na jižním pobřeží. Po Haraldovi se moci chopil jeho syn Erik Krvavá sekyra, po jeho sesazení pak další z Haraldových synů Haakon I. Norský. Ten již začal koketovat s křesťanstvím. Christianizaci však zabránilo to, že se moci po Haakonově smrti ujali velcí ctitelé severských tradic Harald II. Norský a Haakon Sigurdsson. Až Olaf I. Tryggvason znovu začal v zemi prosazovat křesťanství, a to často velmi násilně. Postavil také první kostel, roku 995 v Mosteru. Olaf I. Tryggvason proslul též jako vikingský dobyvatel, když s 390 loděmi napadl Anglii a oblehl Londýn. V jeho christianizačním díle pokračoval jinak poměrně neúspěšný panovník Olaf II. Norský, později prohlášený za svatého. Jeho nástupce Knut Veliký pak Norsko prvně v jeho historii zapojil do vícenárodní říše, tzv. Severské říše, avšak jen nakrátko. Po něm se znovu prosadili lokální vůdci.

Velkým problémem norského státu bylo nástupnictví. Tradice dávala právo nastoupit na trůn všem královým synům, což vedlo k mnoha bojům a také posilovalo církev, která si činila nárok do otázky nástupnictví mluvit. Sérii norských občanských válek ukončil až roku 1217 Haakon IV. Norský, který nastolil jasný nástupnický řád. Jeho vláda byla ve znamení míru, konsolidace monarchie a definitivního sjednocení země. Období jeho panování je považováno za vrcholné období středověkého Norska.

Rozvoj pokračoval i ve 14. století, ačkoli třeba epidemie moru v roce 1349 vyhubila třetinu obyvatelstva. Společenská struktura, která se během vrcholného středověku v Norsku vytvořila, nebyla typicky feudální (jako i v jiných skandinávských zemích). Král a šlechta sice získali mnoho pozemků a původně nezávislí zemědělci se stali jejich nájemci, avšak zůstali v mnohem svobodnějším postavení než poddaní na kontinentě. Vzhledem k nízké hustotě zalidnění (posilované i decimací obyvatelstva epidemiemi) byl půdy stále dostatek, což činilo vyjednávací pozici nájemců mnohem silnější. Tento rys zformoval rovnostářskou tradici Norska (i celé Skandinávie), která v jisté transformaci přetrvává dosud.

Velkou roli začal ve 14. století sehrávat hanzovní obchod, jeho centrem se stal Bergen. Delší čas byl Bergen v důsledku toho tak trochu „státem ve státě“.

V roce 1380 Olaf II. Dánský spojil Norsko a Dánsko do personální unie, roku 1397 královna Markéta I. připojila i Švédsko (sňatkovou politikou) a vznikla Kalmarská unie. Jádro této říše bylo ovšem v Dánsku a Norsko tak začalo být poněkud periferizováno. Nadvláda Dánů trvala dalších 434 let, proto norští nacionalisté v 19. století hovořili o „čtyřsetleté noci“.

Po nárůstu daňového zatížení Norů také již krátce po vzniku unie vypuklo proti dánské nadvládě první povstání, ale neuspělo. Ekonomicky Norsko pod Dány skutečně chřadlo, což ještě zhoršily silné pirátské ataky. Periferizace ještě zesílila s nástupem oldenburské dynastie na trůn. Norové se roku 1502 pokusili o vzpouru vedenou šlechticem Knutem Alvssonem, ale ta byla znovu rozdrcena. Norové si z Oldeburků oblíbili jen krále Kristiána II. Dánského, který si v Norsku našel milenku a nějaký čas tam žil. Právě Kristián však začal čelit švédské vzpouře a Švédsko také ztratil. Norové se švédsko-dánského sporu neúčastnili. Když však Švédové získali roku 1521 nezávislost, pokusili se znovu o vzpouru i oni, ale znovu byli neúspěšní. Nový stát bez Švédů se nazýval Dánsko-Norsko.

Poté, co dánský panovník přijal roku 1536 luterství jako státní náboženství, bylo zrušeno arcibiskupství v norském Trondheimu, což ještě snížilo míru norské samostatnosti, protože církevní příjmy z pozemků od té doby mířily do Kodaně. Pád katolicismu také znamenal konec poutí ke svatyni sv. Olafa v Nidaru, což snížilo kulturní výměnu Norska s Evropou. Ústupkem Dánů bylo, že roku 1661 formálně obnovili norské království (při zachování personální unie), ovšem Norové neustále platili za dánské katastrofální porážky od Švédů ztrátou svých tradičních území (Båhuslen, Jemtland, Herjedalen). O nedobré kondici Norska svědčí i hladomory z let 1695–1696, které zabily asi 10 procent obyvatel.

Velkým přelomem v norských dějinách se staly napoleonské války. Do nich se dánský král nešťastně zapletl a Dánsko bylo následně pokořeno Brity. Norové této situace využili a vyhlásili nezávislost. 17. května 1814 přijali ústavu založenou na americkém a francouzském vzoru. 17. květen (Syttende Mai) je dodnes pro Nory velký státní svátek, Den norské ústavy. Jenomže události nezávislosti nepřály. Švédové, spojenci Britů v napoleonských válkách, Norsko získali podle mírové smlouvy z Kielu. Navíc podle této smlouvy Norsko ve prospěch Dánska ztrácelo své tradiční zámořské oblasti, tedy Island, Grónsko a Faerské ostrovy. To se Norům nelíbilo, avšak vyčerpaní britskou námořní blokádou se do vojenského konfliktu se Švédy pouštět nechtěli. Po složitých politických jednáních 4. listopadu 1814 norský parlament (Storting) zvolil švédského krále Karla XIII. i králem norským, čímž posvětil novou personální unii. Panovník naproti tomu Norům ponechal jejich liberální ústavu, i řadu správních pravomocí. Umění politického kompromisu, neunáhlenost a mírnost se pak staly trvalejším rysem norské politické kultury.

Od 30. let 19. století se začal rozvíjet moderní norský nacionalismus, kterým Norové vymezovali svou identitu v rámci říše se sídlem ve Švédsku. Důraz kladli na jazyk (výsledkem jazykových třenic jsou také dvě spisovné norštiny – bokmål a nynorsk) a kulturu. Tyto tendence se příliš nelíbily novému králi Karlovi XIV., který vůči národnímu hnutí začal uplatňovat represe (které ovšem nešlo srovnat například s Metternichovými postupy v Rakouské říši). Po Karlově smrti v roce 1844 však tlak povolil a národně-liberální hnutí protlačilo řadu reforem, zejména týkajících se žen: již v roce 1854 získaly ženy právo na dědictví, roku 1863 byly neprovdané ženy osvobozeny z područí otců, brzy také středostavovské ženy začaly pracovat, typicky jako učitelky. Toto na evropské poměry časné osvobození žen dalo norské společnosti feministický rys, který je znatelný dosud.

Úspěšné postupné reformy způsobily, že Norsko roku 1848 minula revoluční vlna. Druhou příčinou bylo, že v Norsku byla slabá měšťanská vrstva, politiku i ekonomiku do značné míry stále kontrolovaly šlechtici, byť liberálně naladění. Roku 1898 bylo zavedeno všeobecné volební právo (pro muže, na ženy se rozšířilo až roku 1913), čímž vyvrcholil nenásilný a postupný proces demokratizace Norska.

Rozhodující politickou postavou počátku 20. století se stal Christian Michelsen. Roku 1903 založil stranu Samlingspartiet, která začala prosazovat odchod Norska ze švédsko-norské unie. V roce 1905 se stal premiérem a začal takticky na separaci pracovat. Když král Oskar II. odmítl podepsat zákon, který by umožňoval norské části federace zakládat vlastní konzuláty v zahraničí, Michelsenova vláda na protest podala demisi. Král nového premiéra nejmenoval, neboť se domníval, že demise je jen prázdným politickým gestem. Toho však Michelsen využil a prosadil v norském parlamentu usnesení konstatující, že tím, že král nejmenoval novou norskou vládu, zpronevěřil se svému základnímu úkolu a nemá již právo v Norsku vládnout, čímž Norsko z personální unie vystupuje. Tento závěr si Michelsen nechal ještě potvrdit v referendu. První referendum v samostatném státě pak rozhodlo, že si Norové ponechají monarchistické zřízení, což Michelsena, věřícího v republiku a prezidentský post, zklamalo, nicméně to respektoval. Datum vzniku moderního norského státu je tudíž 7. červen 1905, byť formálně byla jen vyměněna dynastie. Nenásilné rozbití švédsko-norské federace bývá uváděno jako ukázkový příklad takové možnosti (další byl až rozpad Československa roku 1993).

Za první světové války bylo Norsko neutrální. V roce 1940 bylo přepadeno Německem a přes odpor (o významný přístav Narvik na severu bojovali po boku Norů i Britové svou plnou válečnou silou) bylo obsazeno. V Norsku se poté zmocnil vlády kolaborant Vidkun Quisling. Norský odboj předvedl několik výjimečných operací, jako bylo zničení vodní elektrárny Norsk Hydro a zásob tzv. těžké vody u Vemorku, čímž byl paralyzován německý jaderný program. Důležité rovněž bylo, že na stranu Spojenců se dostalo takřka celé norské obchodní loďstvo, před válkou čtvrté největší na světě. To se zapojilo do mnoha operací, včetně evakuace v Dunquerke a vylodění v Normandii. Země byla okupována až do roku 1945.

Po válce začali norské politice dominovat sociální demokraté, jejich Norská strana práce měla v parlamentu většinu od roku 1945 do roku 1962. Jejich klíčovou osobností byl Einar Gerhardsen. Navzdory socialistické politice, norští labouristé se jasně distancovali od sovětského bloku a stali se v roce 1949 zakladateli NATO. Položili také základy norského sociálního státu, s velkou rolí státní kontroly nad ekonomikou. Například cenová kontrola a státní příděl bydlení a automobilů trvaly v Norsku až do roku 1960. Životní úroveň však prudce rostla. V 70. letech začal stát těžit ropu (její nález je datován k roku 1967) a norské bohatství se tak ještě znásobilo. Koncem devadesátých let Norsko splatilo státní dluh a přebytky rozpočtů začalo hromadit ve státním investičním fondu, který je dnes největším na světě.

Norsko bylo dvakrát vyzváno, aby se připojilo k Evropské unii, ale občané vstup vždy odmítli, v referendech z let 1972 a 1994.

Sociální demokraté již několikráte přepustili vládu konzervativně-liberálním stranám, přesto je norský politický systém poměrně konsensualistický a zaměření na sociální stát, nízké mzdové rozdíly, toleranci vůči všem menšinám a multikulturalismus prostupuje politikou většiny vlád. Konsensus je atakován jen výjimečně, jako v roce 2011, kdy pravicový extremista Anders Breivik napadl automatickou puškou letní tábor sociálnědemokratické mládeže na ostrově Utøya a umístil bombu před vládní budovu v Oslu, což mělo za následek 77 mrtvých a 319 zraněných.